D  O  B  R  O  N  I  C  E     II.
2 4. - 3 1. 7.    2 0 0 4

F O T O G A L E R I E

K u k a d l a m a

K l á r č i

 

 

 

 

Pozn.autora: 
Podivuje se nad pravopisem,
nechť čtenář přimhouří očka.

Děkuji

Z Hlavního nádraží jsme s malým zpožděním vyrazily relativně natěšeny a plny zážitků z praxe. Podle toho vypadala i cesta klasickou českou karosou – přes únavu z nočního řádění jsme štěbetaly co to šlo, až jsme byly napomenuty vedením (as.Vladykovou), že nejsme v autobuse samy (toto napomenutí nás dosti šokovalo, neboť doposud jsme si připadaly naprosto osamocené – ostatní osazenstvo mlčelo jako mloci). Po chvilce jsem s úlevou zjistila, že Jindřiška, ačkolivěk nám posílala e-mail vysočinskou hatmatilkou, mluví docela normálně a je jí rozumět. Konečně jsme dorazili na místo budoucího činu a rozstrkali se do chatek. Zbrusu nových chatek, podotýkám! Stačilo by jenom škrtnout sirkou a hořelo by to jako sláma ve stodole. Celodřevěné domečky voněly kupodivu hlavně dřevem, takže jsme si chvíli připadaly jako v sauně, což se pak během týdne a slunečných odpolední potvrdilo. Nábytek byl spočítán, peřiny povlečeny a co dál…?

Moc jsme se divily, ale šlo se večer přece jenom na jedno do kiosku (hospůdky na kraji Dobronic). A pokud mě má chabá paměť neklame, tuším, že jsme v určité skupince vydrželi se zpěvem v hrdle asi do 4. hodiny ranní.

A ráno to začalo – program! Celý týden byl co se týče programu na mě tak zběsilý, že si akorát vybavuji, že se mi v ruce stále střídal voleymíč, basketmíč, tenisová raketa, pinčesová pálka, floorhokejka…jo taky občas masážní emulze a tapovací páska. Taky jsme byli párkrát nakupovat na kole, s Alčou. To je tak zhruba vše, co se týče sportovního programu. No a večery? Co se tak dá po večerech dělat. Nenapadlo nás nic lepšího než občas zajít do hospody. Ale musím v této referenci zmínit i neukojitelnou snahu děvčat, která trávila skoro každý večer při vínečku a hlavně fyzioterapeutickou činností!! (na rozdíl ode mě) A tak se dny postupně krátily. A večery prodlužovaly (většinou až do rána). Ve čtvrtek jsme rozptylovaly svojí přítomností vyšáky (studenty vyšších ročníků) a pár dalších na celodenním cyklisťáku (90km!!!) a Alče se to zalíbilo natolik, že pak doprovodila kluky další týden ke mně na chatu (na kole samozřejmě). V pátek…V pátek jsme byli na celodenní vodě. Jo. V Táboře se doplnily zásoby, pak byly peřeje, kde jsme s Kendy zkoušely eskymáka (opravdu to s kánoí nejde, věřte mi!), pak byla zastávka na pívo a jídlo a pak už si to nepamatuju. Každopádně se hodně soulodilo a asi i trochu pilo (pitný režim nutno dodržet!). Ten den se stala spousta záhadných věcí, při kterých jsem nebyla zřejmě přítomna (hlavně duševně) a přičítám to nečekané návštěvě některé z mimozemských civilizací. Například přišly o život troje sluneční brýle. Zmizel jeden ručník. No a už jenom ten fakt, že já si ten den nepamatuju, nasvědčuje nějaké nekalosti. Probudila jsem se až v pozdní podvečer na jezu a někam se šlo. Jo už vim. Do hospody. Tentokrát do Stadlece. Tam se hrálo, zpívalo, tancovalo a… a… jo – pilo. A v sobotu už jsme zase frčeli karosou na Prahu. Toť tak zhruba, stručně a jemně nastíněno naše počínání na kurzu tělovýchovném v Dobronicích. Velice se na lyžák a na příští Dobronice. Snad se mi tentokrát létající talíře vyhnou a moje paměť nabude lepších kvalit (i když odborníci mají na to jiný názor).
   

K u k a d l a m a

J i n d ř i š k y

Tak teda jsme vyrazili na báječnou akci tělocvičnou. 

Snaha o tělocvičení byla kupodivu docela veliká, ale po večerech jsme roztahovaly cévy a vyplavovaly laktát ze svalíků pomocí paliva jménem alkohol (teda jenom lehce, aby jsme další den mohly pokračovat zase v tělocvičení, teda kromě Kláry, která za celý týden toho naspala tolik jako já za dva dny).

Staly jsme se skoro profi hráčkami volejbalu (že Honzo)!
Po předsevzetí, že nedojedu s odřenýma kolenama jsem si poslední den a při poslední hře odřela kolena - v říjnu Vám je ukážu.
Jinak jsme se bavily při mých souhybech při hraní pinčesu, kdo neviděl, nepochopí.

Další velkou akcí byla voda - na lodi na nás mrkali koalové a na březích rostly blahovičníky, ale úpal jsme neměly. Po zkumavce ďábelského krvesaje se taky není
čemu divit.

Tož tak to jsou nejdůležitější momenty našeho báječného tělocvičného kurzíku.
Zdar a sílu v tělocvičném dílu!! Jin

 

a k t u a l i z a c e

1. 9.   2 0 0 4

w e b m a s t e r

K l á r č a